DVOJAKÁ

KAPITOLA

DESET

Ráno se v kanceláři ředitele sejdou přesně čtyři lidé: Hana, Natálie, Pavel a postarší prošedivělý pán s fialovou kravatou.

„Jsme vděční, že jste si na nás udělal čas ve svém osobním volnu,“ začne Pavel přátelsky a důležitě zamrká krví podlitýma očima na potenciálního dodavatele. Ten si prohlídne tváře všech přítomných a podle ne příliš svěžích vzezření pochopí, že oni si sobotní ráno představovali úplně jinak.

„Můžeme schůzku odložit, pane Jánský,“ navrhne muž shovívavě. Pavel rozhodně zavrtí hlavou a rozpřáhne ruce.

„Ne, ne, v mailu jsem psal, že situace hoří, a já si moc vážím toho, že jste sem za námi dnes zavítal. Mohu Vám nabídnout kávu?“

Hana sebou při tom kouzelném slově trhne a probudí se z pochrupování na bílé kožené sedačce. Přišel její čas. Plácne Natálii po předloktí a dá jí najevo, že má hbitě zamířit do kuchyňky.

„Jakou kávu máte rád?“ zaculí se na něj při odchodu.

„Espresso. Děkuju.“

„Jedno presso, expresně pro pána!“ zavolá Hana za Natálií komediálně a zmizí z kanceláře.

Natálie sotva mžourá na kávovar, který se s rachotem probudí k životu a začne mu z trysek líně téct voda.

Natálie lituje všech svých dosavadních životních rozhodnutí, to zajisté, ale nejvíc těch čtyř ochucených whisky, které včera objednal Karel a které si ona bez brzdy vyklopila do krku.

Kdyby byla zůstala věrná vínu, rozhodně by jí teď neplaval žaludek na vodě. Z vína jí nikdy nebývalo takhle zle. Měla by si dát snídani, tělo potřebovalo jíst, ale Natálie na to neměla odvahu.

Nedopadlo by to dobře.

V kuchyňce se nejdřív objeví Chico, pak i jeho panička. Hana vypadá, jako by ji v noci přejel parní válec, ale oči jí šibalsky září.

„Tak jakej byl večer?“ zajímá se spiklenecky a ze skříňky nad hlavou vytáhne dvě sklenice, které napustí kohoutkovou vodou. Natálie pokrčí rameny.

„Jo, dobrý,“ odpoví bez emocí. „Jaký chtěl to kafe?“

„Presso.“

„To naše je hrozně malý. Nemám mu radši udělat dvojitý?“ zamyslí se Natálie. Hana do ní zlehka šťouchne ramenem.

„Mně udělej dvojitý. Já ho potřebuju víc než pan Eduard.“

Natálie přikývne a natáhne se pro šálek, ke kterému chvíli vybírá vhodný podšálek.

„Co Simon?“ ušklíbne se Hana, opře se bokem o linku a zadívá se vševědoucně na Natálii.

„Simon?“ podiví se Natálie. „Nevím, dobrý.“

„Užili jste si zbytek večera?“ nevzdává se Hana a do hlasu se jí krade příliš nadšení. Natálie zakroutí hlavou.

„Asi jako všichni.“

Hana se rozesměje a pak zašeptá: „Nikdo jinej si chlapa domů nedotáhl, broučku.“

Natálie neodpoví a se vší trpělivostí světa se věnuje každé potřebě, kterou kávovar zrovna hlásí. Nejdřív to je málo vody v nádržce, pak plná odkapní miska, následována nedostatkem kávových zrn.

„Co, bylo něco?“ naléhá Hana a znovu do ní dloubne loktem, tentokrát netrpělivě, aby z ní konečně vydolovala odpověď.

„Doprovodil mě domů,“ řekne Natálie nakonec.

„A?“

„A nic.“

„Nic?“

„Povídali jsme si. A pak šel, měl u sebe kartu od pokoje.“

Hana protočí očima a začne hledat za ledničkou dřevěný tác.

„Ježiši kriste, vy mladý,“ uleví si Hana vztekle a otře tác dlaní, aby z něj smetla pavučinu. „Čekala jsem nějakej větší odvaz, podle toho, jak jsi na něj včera nastoupila –“

„Co Jirka?“ skočí jí do řeči Natálie. Ta otázka má za úkol jediné – přesunout pozornost šéfové zpět na její včerejší objekt zájmu. Hance se při tom okamžitě rozlije po tváři široký úsměv a na Natálii mrkne.

„Psal mi,“ svěří se jí a zaloví v kapse úzkých džín po telefonu, který potěšeně ukáže.

Natálii nemálo překvapí, že Hančina konverzace s Jirkou obsahuje asi dvacítku vyměněných zpráv v půl třetí ráno.

Ve zprávách není nic nepřístojného, alespoň z toho, co Natálie vidí, přesto ji ta skutečnost zarazí. Jirka nevypadal, že by byl z Hančiny náklonnosti příliš nadšen.

Natálie jen uznale pokývá hlavou a vrátí se zpátky k vaření kávy.

„Večer půjdeme zase ven. Celá grupa. Půjdeš taky?“

Natálii se z úst vydere zoufalé zasténání, když kávovar zahlásí, že potřebuje vyčistit lapač zbytků kávy.

„Psal, že jim školení dneska končí v šest. Zajdou se osvěžit na hotel a v osm můžem vyrazit,“ láká ji Hana a snaží se zachytit Natáliin pohled. „A třeba si dneska se Simonem konečně zašukáte.“

Věta zůstane viset ve vzduchu, kde se smísí s vůní připravované kávy. Natálie na Hančinu nevhodnou poznámku neodpoví, nemá co.

Hanka se krátce zasměje, a jakmile se káva připraví, šálek si bez skrupulí přivlastní. Ke kávě si s chutí přivoní, než polohlasně dodá: „Věř mi, tyhle tichý vody melou břehy nejlíp.“

Natálie se dlouze nadechne, ale neřekne nic. Raději se natáhne pro další šálek.

Chico si Natálii lehne k nohám, možná jako tichá omluva za paničku.

Hana se zamyšleně dívá, jak se Chico olízne Natálii holeň. „Může ti to přijít jako charita, ale říkám ti… holka, tyhle typy ti snesou modrý z nebe. Simon se na tebe díval jako Pavel na kachnu se šesti,“ řekne pak se smíchem.

Natálii se nad tím přirovnáním otřese znechucením.

Hlavou se jí mihne, jak moc by bolelo, kdyby Haně vrazila pěstí do zubů.

Proč si všichni její mlčení vždycky vykládají jako zelenou pro to, aby jí svěřovali s jakýmkoli nesmyslem, co se jim objeví v hlavě?

„Nemyslím si,“ utne ji Natálie odměřeně a naservíruje na tác vody a pár karamelových sušenek. Kávovar pípne a Hana hotovou kávu přemístí na tác. „Charitu nedělám, jestli sis nevšimla,“ řekne pak Natálie tiše.

„Já jenom říkám, že tě znám. A že i když jsi byla dost na hadry, bylo na tobě vidět, že –“

Natálie po Haně rozzuřeně bleskne očima. Jeden pohled a Hana okamžitě ztichne.

„Odnes to,“ přikáže nakonec Hana. Odkašle si, než do sebe rychle kopne zbytek pressa a vymyje šálek. „A tvař se hezky, potřebujeme slevu. A pořádnou.“

Hodinky na Simonově zápěstí ukazují teprve půl desátou, ale veškeré osazenstvo, které se později ten den sešlo v baru, už má vypito víc, než by bylo zdrávo. Zábava je v plném proudu. Lidé se smějí, halekají jeden přes druhého. Michal tančí macarenu s Marikou a oba se to u toho smějí natolik, až lámou v pase. Zatímco Pavel s Jirkou hlasitě debatují o budoucnosti umělé inteligence, Hana sedí u stolu zmáčknutá mezi nimi a vypadá, že se ocitla v sedmém nebi. Těká očima od jednoho k druhému, hltá každé slovo, co jim vyjde z úst, a cucá piňa coladu přes kovové brčko.

Natálie se přistihne, že se k pomyslné hranici, kdy jí alkohol tlumí veškeré zábrany, blíží mnohem rychleji, než včera večer.

Další dva doušky vína jí zmizí v hrdle a ona se nechce zamýšlet nad tím, že to dělá naprosto vědomě.

„Ještě gin a tonic?“ zeptá se Natálie a zvedá se, aniž by čekala na Simonovu odpověď. „Platím.“ Simon k ní zvedne oči a pomalu, jako ve zpomaleném filmu otevře pusu.

„Nedáme pauzu?“ zamumlá Simon opile. Uši a tváře má z toho všeho alkoholu červené a je vidět, že toho taky očividně vypil víc, než měl.

„Můžeme jít na vzduch,“ navrhne Natálie. Když Simon trhavě přikývne, pomůže mu na nohy. Vezme z opěradel jak svůj kabát, tak jeho bundu, a přehodí si přes rameno černou kabelku.

Nikdo si jejich odchodu nevšímá, jen Hančiny oči se na Natálii na dlouhou chvíli zastaví. Natálii se nelíbí způsob, jakým se na ni Hana dívá. Souhlasně, pyšně, jako by byla ráda, že Natálie dělá přesně to, co jí dnes v kuchyňce našeptávala.

Opila sebe, opila Simona.

Nehnula se od něj celý večer.

Hodná holka, říká jí Hana beze slov.

„Budeme hned zpátky,“ slíbí Natálie přes rameno, ale je vidět, že Hana se stoprocentní jistotou ví, že ti dva už se zpátky do baru nevrátí.