DVOJAKÁ
KAPITOLA
OSM
Natálie se dívá do Mírových hnědých očí a nenajde v nich nic. Žádnou lítost nebo překvapení.
Žádnou známku toho, že se to stalo omylem.
Míra se zvedne na kolena a dlaní si přejede po břiše až ke kořeni penisu, vytáhne ho a s hlasitým, slastným vydechnutím ze něj vymáčkne poslední kapku spermatu, kterou Natálii otře o stehno. Ta před ním leží, s nohama do široka otevřenýma a scénu před sebou sleduje jako pasivní divák.
Překvapí ji, že po letech konečně něco cítí.
Něco opravdového.
A jsou to silné emoce.
Rozčilení a šok.
Víří v ní jako roj včel a tělo přesně ví, co chce dělat. Chce ho od sebe odstrčit a křičet na něj.
Jsi normální? Před třema hodinama jsem se vrátila z gyndy, že jsem možná těhotná, a ty se do mě uděláš?
Ale jakási brzda, možný spíš krunýř, který má kolem sebe postavený jako hradby, nepustí žádnou z emocí ven. Natálie proto zůstane zticha, vytáhne nohu z peřiny, přehodí ji přes Míru k té druhé a tiše se vydá do koupelny.
„Ty mě vždycky úplně vyšťavíš, ani za celej den nevypiju tolik vody jako s tebou!“ ozve se zvesela z ložnice. „Díky tobě dodržuju pitnej režim!“
Natálie si v chodbě na poslední chvíli dá mezi stehna dlaň sevřenou do mističky, aby zachytila ejakulát, který z ní začal vytékat. S rukou před sebou dojde k umyvadlu v koupelně a tam se zastaví. Důkaz neúcty a nerespektování zásadní hranice, kterou si s Mírou nastavili, se na ni skoro s posměchem dívá zpátky. Bělavá loužička, která se jí leskne v dlani a na prstech, jí nemilosrdně připomene, kam až nechala všechno dojít.
Kam sebe nechala dojít.
Co dovolila lidem okolo sebe dělat, a to bez jakýchkoli následků.
Že se nějakými zvracenými cestami osudu stala někým, kým opovrhovala.
Protože kdy se rozhodla, že bude na zlatém podnose nabízet své tělo a riskovat zdraví pro pár minut úniku od reality s mužem, který plíživě, ale jistě překračuje hranice, na kterých se domluvili?
Kdy se stala ženou, která spí s člověkem, na kterého doma čeká manželka a dvě malé děti?
Dlaň si opláchne pod proudem vody a opře se o okraj umyvadla. Pohledem vystoupá k odrazu svého obličeje v zrcadle a zadívá se na člověka, kterým nikdy nechtěla být.
A hlavou jí jako kulka proletí myšlenka, před kterou rychle uteče do sprchového koutu.
Možná, že tohle je to, co v ní celou dobu všichni viděli.
Máma i táta.
Že je zkažená a zlá.
Někdo, kdo se nedá milovat.
Někdo, kdo si nezaslouží nic jiného, než střípky štěstí válející se u popelnice jako zbytky jídla, co už nikdo jiný nechce.
„V prdeli. Je to v prdeli! Prostě zavřeme a sereme na to!“ zhodnotí situaci Hana a rozhodí rukama.
„Hele, v klidu, to se vyřeší.“
„Jak chceš tohle vyřešit? Na všechny akce do března jsme prodali víc lístků, než je novej limit! Jak tohle chceš vyřešit?“ zahučí Hana vztekle.
„Nepomáháš, Hanko. Klid, hlavně musíme zachovat klidnou mysl,“ zaúpí Pavel unaveně a rukama si vjede do vlasů.
„Do prdele s klidnou myslí, Pájo, jak mám asi bejt v klidu?“
„Tak co zrušit všechny lístky od čtyřstýho místa?“ navrhne Natálie a oči všech se k ní upřou.
„Jo, tak to hodně štěstí, puso,“ ozve se Karel ode dveří. Natálie se za ním otočí. „Kdo to jako bude dělat?“
„Pronájmy, kdo jinej.
„Lidi tě sežerou,“ pronese někdo na druhém konci ředitelny.
„Chico, pojď sem miláčku, pojď, mám nervy nadranc…“ pronese Hana a poplácá se po stehně. Chico se k ní kolébavě rozejde.
„No, jak to jinak chcete udělat?“ zeptá se znova Natálie a obrátí se zpátky na Pavla, který má jako ředitel hlavní slovo.
„Co prostě udělat, jak to chtěj hasiči?“ pronese Kamil a jen podle hlubokého nádechu, po kterém se Hanka nafoukne do dvakrát větší velikosti, je všem jasné, že k tomu má co říct.
„Rekonstrukce? Ses posral? To není natáhnout pár blbostí, to je zavřít to celý a nejmíň dva měsíce se tu kopat do prde –“
„Hej, hej, klid!“ skočí Haně do řeči Pavel, aby se vyhnul další salvě sprostých slov, které z Hany už od rána létaly jako rakety. „Je to zajisté situace k řešení, kterou musíme důkladně a se vší vážností a rozvahou promyslet.“
„No nekecej, Sherlocku,“ ozve se z davu skepticky. Hana vztekle odfrkne a hladí Chica tak usilovně, až se mu s každým pohlazením vyvalí oči z důlků.
„To máš sprinklery, světlíky, to neuděláš za provozu, to se bude muset zavřít –“
„Ty vole, jak jsme vůbec fungovali doteď? Kdo s tím vůbec přišel?“
Hana se zamračí a sevře Chica v náručí natolik pevně, že má oči vykulené už nastálo.
„Mě se do prdele neptej, Král tady byl před náma do roku dva patnáct, jak jsme asi měli vědět, že to není v pohodě? Byl domluvenej s městem, ale ti najednou dělaj, že o ničem neví a že je to náš problém!“
Zazvoní telefon. Pavel ho zvedne a ještě než ho položí, ukáže na Natálii.
„Naty, volaj tě z vrátnice.“
Natálie se rychle sebere a prodere se plnou místností až ke dveřím. Až když vystoupí ven na chodbu, tak si uvědomí, jak vydýchaný vzduch byl u Pavla v kanceláři. Chce si ještě dojít pro svetr, ale nakonec si to cestou rozmyslí a zamíří ven přes dvůr přímo na vrátnici. Nechce pošťáka nechat čekat, sice měl přijet až za půl hodiny, ale zřejmě mu to vyšlo dřív.
Před vrátnicí ale žádná dodávka s paletou nečeká. Natálie zmateně trhne hlavou směrem ke Standovi stojícím v budce za sklem, který jí ukáže na mužskou postavu u cihlového sloupu vjezdu.
Natálie udělá ještě pár kroků vpřed, aby se ujistila, že správně vidí.
„Simone?“
Simonova ústa se pomalu protáhnou do úsměvu, když ji zpozoruje. Než se za Natálií vydá, nejdříve se rozhlédne na obě strany, a pak přeběhne silnici.
„Dobrý den!“ pozdraví.
„Zdravím.“ Natálie nad nečekanou návštěvou překvapením zakroutí hlavou a se založenýma rukama zůstane stát na chodníku. Když Simon dorazí přímo před ní, očividně se rozmýšlí, jak ji pozdravit. Nakonec ji zlehka obejme kolem ramen. Pro Natálii je to nečekané, než stačí spustit ruce, Simon už dělá krok zpět a nervózně si zarazí ruce do kapes. „Co tady děláte?“ zeptá se Natálie a snaží se zamaskovat tu trapnost, která se kolem nich objevila.
„Máme tady kousek odsud školení,“ pokyne směrem za sebe a rozpačitě se usměje.
„Aha,“ řekne Natálie a zvedne obočí. „V kongresovým?“
„Jo, jo, říkal jsem si, že se zastavím vás pozdravit.“
„Tak to je... od vás… milý.“
„Dlouho jsme se neviděli. Jak se máte?“ zajímá se Simon a najednou, jako by mu konečně došlo, že Natálie stojí ve dvou stupních jen ve fialové halence, rychle si z ramen svlékne černý kabát.
Ten stejný, co měl na Karolínině pohřbu.
A voní stejně jako ten den.
„Ne, dobrý, nechte si to.“ Simon se nenechá napoprvé odbýt, už jí ho skoro přehazuje přes ramena, ale když Natálie napodruhé, tentokrát důrazněji odmítne, kabát si nechá v rukou. „Já… se mám dobře. Vy?“ zeptá se Natálie.
Simon pokrčí rameny. „Jde to. Znáte to.“
Co by měla znát? Není si jistá, co tím Simon myslel.
Život?
Nechce vypadat nepřátelsky, tak jen neznatelně přikývne.
„Na co se školíte?“
„DevOps a automatizace.“
„Tak to vůbec nevím, o čem mluvíte,“ zakroutí Natálie hlavou. „Co že vůbec děláte za práci?“
„Jsem ajťák. Asi bych to nejlíp popsal, že když všechno funguje, nikdo neví, že existuju, ale když něco spadne, najednou mě hledaj všichni,“ zažertuje Simon.
Natálie se neubrání pousmání.
Když někde na parkovišti zatroubí auto, Simon se za ním ohlédne. Podívá se na hodinky.
„Promiňte, budu muset běžet. Tuhle návštěvu jsem úplně… nezadal do itineráře,“ pokusí se Simon o vtip, ale Natálie jen pokrčí rameny a přešlápne na místě.
Loučení je ještě zmatenější než vítání, Simon jen zamává, zřejmě už nechce riskovat další společenské faux pas.
„Natálie? Kam tady večer za zábavou?“ zavolá na ni ještě z parkoviště.
„Heaven. V centru.“
„Díky. Mějte se!“
Výhled na odcházejícího Simona jí zmizí za bílou dodávkou. Řidič na Natálii mávne, než začne couvat do brány.
Natálie udělá zcela automaticky dva kroky stranou ke zdi budovy, i když to nedává smysl, na chodník kurýr přeci couvat nebude.
Hlavou jí však běží něco jiného.
Proč Simonovi řekla jméno podniku, kde se dnes večer budou slavit Hančiny čtyřicáté narozeniny?