DVOJAKÁ

KAPITOLA

DEVĚT

Večer je pro Natálii nezajímavý. Alkohol, se kterým se rozhodně nešetří, udělá Hanku ještě hlasitější, což se zdá být fyzikálně nemožné. Její hlučný smích je schopný na několik dlouhých sekund přerušit veškerý ruch v baru a s pravidelností strhává k jejich stolu pozornost celého podniku.

Natálie se do bujaré zábavy příliš nezapojuje. Raději mlčky poslouchá rozhovory ostatních, mluví vlastně jen tehdy, pokud se ji někdo na něco zeptá. Odpovědi drží strohé, nemá chuť přispívat do nekonečných debat o politice nebo do prvočástic znovu a znovu rozebírat příhody, co se udály v práci.

Nudí se, dalo by se říct.

Ale to jen do doby, než uvidí Simona, jak společně s dalšími čtyřmi muži prochází podnikem. Natálie se zarazí se sklenkou u úst. Nevědomky se narovná v zádech, jako by najednou stála o to být vidět. Simon zastaví servírku a promluví na ni. Černovlasá slečna s potetovaným krkem jen stroze přikývne. Není nepřátelská, ale vypadá spíš přepracovaná. Dovede pětičlennou skupinu ke stolu, ze kterého rychle sklidí sklenice a nedbale utře desku, než pokyne, že se mohou usadit.

Simon si z ramen setřese bundu a přehodí ji přes opěradlo židle, která je zády k veškerému dění. Natálie ho bedlivě pozoruje, když se posadí.

Zbytek vína jí zmizí v hrdle.

„Ještě jednu?“ slyší vedle sebe matně.

Jen přikývne a nedokáže, a možná ani nechce od Simona odtrhnout oči.

Hypnotizuje ho pohledem.

Jako by se konečně dočkala zajímavější části večera.

A její pozornost se nedokáže přesunout jinam.

Simon vybírá z lístku, objednává si, stejně jako ostatní u stolu.

Servírka míří k baru a vyřizuje objednávku.

Tři piva, jeden gin a tonic, whiskey se vyskládají na tác.

Natálie má otupené smysly, svět se vším tím vínem, co měla, zvláštně zpomalil. Pohyb kolem ní je utlumený, ale zároveň plynulý, jako by se děl pod hladinou. Drží proto oči otevřené, nepřirozeně. Nechce riskovat, že ji jedno mrknutí připraví o zjištění, co si Simon objednal.

Vydechne až potom, co uvidí, jaká sklenička skončila v Simonově ruce.

Simon pije gin a tonic.

Konečně si dovolí zamrkat. Oči ji zvláštně pálí.

Simon má rád gin s tonikem.

Drobnost, na kterou se ho mohla zeptat, kdyby chtěla. Příležitostí bylo dost.

Znamenalo by to však, že by o sobě Simonovi prozradila, že ji zajímá.

Ale co ji zajímalo? Jeho odpověď?

Nebo…?

Na stole se před ní objeví další sklenka bílého vína. Natálie ji naráz vypije, jako by se chtěla zbavit nepříjemné otázky, na kterou existovala ještě nepříjemnější odpověď.

Kyselá chuť jí najednou okupuje ústa.

„Teda Naty, ty máš splávek! Dáme panáka?“

Natálie s očima zabodnutýma do Simonova zátylku přikývne a u stolu to zahřmí jásotem.

Večer plyne. Natálie brzy přestane vnímat čas i hovory okolo sebe. Lidé vedle ní se střídají, mění se i hlasy, které nikdy neztichnou. Občas se k ní zboku někdo přimáčkne a křičí jí opilecky do ucha, aby ho přes hlasitou hudbu slyšela.

Natálie se probere v moment, kdy stojí na vratkých nohou a její tělo se zcela automaticky proplétá mezi stolky.

Ví, kam jde, ale netuší, co nastane, až se tam dostane.

Není však ve stavu, aby své chování rozporovala. Sebekontrola, která vždy pevně držela otěže, se naleptala rulandským šedým a naprosto rozpustila v medovém Jackovi.

A ona tak bez rozmýšlení pokračuje vpřed.

A pak přijde moment, kdy se zastaví u stolu na samém konci klubu. Rozhovory utichnou a zvedne se k ní čtveřice párů očí. Nechápavě si ji prohlížejí a čekají, co řekne.

„Počkat – vy jste Natálie, že jo?“ řekne jeden z nich, když se mu za očima mihne uvědomění. „Jak jsme se za Váma stavili dopoledne?“

Otočí se i Simon.

Pověz mu něco, přemlouvá sama sebe, ale jen tak tam stojí, dívá se na Simona a on se dívá na ni.

Je překvapený, ale nezdá se, že mile. Vypadá spíš zaraženě, že tu před ním stojí.

Natálii stoupá alkohol do hlavy, stále víc a víc.

Když se sem vydala, necítila se natolik opile.

Snaživě zamrká, potřebuje se ukotvit v prostoru, ale betonová stěrka a se jí houpe pod nohama, stoly a židle plavou v prostoru.

Nic není tam, kde má být.

Ani úsměv, který Simon mívá na obličeji, když ji vidí.

A Natálie chtěla, aby tam byl.

Simon vstává, zdraví ji, jeho dlaň stiskne tu její, když ji zlehka obejme. Natálie ucítí jeho vůni v nose a těžkopádnost v každém pohybu.

Všechno křičí, že sem neměla chodit.

Simon mluví, mluví, Natálie se mu dívá na rty, snaží se rozluštit a zachytit alespoň jednotlivá slova, která mu z úst vychází, ale nerozumí mu. Mozek má vypnutý a nedokáže jazyku, kterým na ni mluví, porozumět.

Možná protože je zcela zaneprázdněná pozorováním signálů, které vysílá jeho tělo.

Odněkud se vynoří Hana. Žoviálně Natálii obejme kolem ramen a zajímá se o všechno a o všechny. Kdo je kdo, odkud se kdo s kým zná, kdo co pije. Simonovi kamarádi jsou očividně zaskočeni samozřejmostí, se kterou Hana vystupuje, že ani nic nenamítají, když přitáhne dvě židle od vedlejšího stolu, aniž by se zeptala, zda jsou volné.

Natálie opět mlčí a pozoruje dění, tentokrát u jiného stolu, s jinými lidmi. Hana mluví a vypráví a zřejmě ji ani nenapadlo, že ne všichni potřebují vědět, že má nemocnou kočku s průjmem a myčku v opravě.

Simon není jediný, kdo se nad jejími historkami pobaveně ušklíbá, a Natálii divně tlačí žaludek, když to vidí. Musí to být alkoholem, který rozhodně neměla takhle neprozřetelně míchat.

„A co ty jako děláš vlastně za práci, dlouhánku?“ otočí se Hana na Jirku, který ji z celé skupiny očividně nejvíc zaujal. Ten jen překvapeně zamrká a instinktivně si poposedne od Hany na židli dál. Než stačí odpovědět, vloží se do toho Michal – je to Michal? Natálie si nedokáže vzpomenout.

„Má hrozně tajnej job. Nesmí o něm mluvit.“

To Hanu zaujme a nakloní se nad stůl. „Jakou?“

„Slibuješ, že to nikde neřekneš?“ ptá se Michal podezřívavě s přimhouřenýma očima a Hana okamžitě přikývne. Michal se opře lokty o stůl a dramaticky se rozhlédne, než promluví. „Dělá pro policajty. Kybernetická bezpečnost. Každej den je v nasazení života, chodí mu výhružky smrtí. Umíš si to představit? Vděčíme mu za to, že od nás tyhle svinstva drží dál a my si můžeme žít normální životy!“

Hana vykulí oči a posune se k Jirkovi blíž, v očích se jí objeví bezmezný obdiv. Dlaň mu zúčastněně položí na předloktí. Jirka polkne a nervózně se poškrábe na krku.

Natálie naváže oční kontakt se Simonem, který pobaveně zakroutí hlavou, aby jí dal vědět, že si Michal z Hany utahuje.

„Dělá v bance,“ naznačí ústy. A pak se mu rty vytáhnou do lehkého úsměvu.

Natálie pookřeje a zlehka se na něj usměje zpátky.

„Ty Jirko, co si zatancovat? Co? Abys vypustil trochu páry, hm?“ zahlaholí opilecky Hana, a než Jirka stačí odpovědět, Hana už ho táhne i s jeho dlouhýma nohama na plný taneční parket.

Během následující hodiny je to nejméně potřetí, co musí Natálie navštívit toalety. Pokaždé se jako kouzlem najde kolegyně, která se za ní objeví jako stín a za veselého štěbetání ji doprovodí pomalu až k toaletní míse. Tentokrát to byla Marika, účetní.

„Ta Hanina je úplně na hadry, co?“ ozve se zvesela za stěnou záchodové kabinky. Natálie si vyčerpáním zapře v předklonu lokty o kolena, zatímco ulevuje přeplněnému měchýři, a jen něco v souhlasu zamumlá. Sama má spoustu práce s tím, aby metabolizovala všechen alkohol, co si prolila hrdlem. Napadne ji, že by se mohla strčit prsty do krku a vyzvracet se, ale tu myšlenku nepřevede do reality.

„Pavel je asi rád, že se jí na chvilku zbaví, nevypadá to, že mu vadí, že oblejzá Jirku,“ zamyslí se Marika nahlas a sama se tomu zasměje.

Když Natálie vyklopýtá ze záchodu, vidí, že upravit si make-up už nedává smysl. Stejně je všechen pryč. Řasenku má v koutcích očí rozmazanou a rtěnku zanechala otisknutou na všech skleničkách, ze kterých dnes pila.

A tak si jen prohrábne hnědé vlasy, aby jim dodala trochu objemu, a otočí se k východu.

Když se zaklesnutá do Maričina rámě vrátí zpět do hlučného prostředí klubu, její oči okamžitě najdou Simona. Stojí v hloučku u baru s Tomášem a dvěma cizími ženami. V ruce třímá skleničku s ginem a tonikem, ze které se občasně napije a naslouchá hovoru, který Tomáš se ženami vede.

Natálie neposlouchá, co jí Marika říká, popravdě ji to ani nezajímá. Vidět totiž, už poněkolikáté ten večer, jak se veškerá pozornost žen upíná na všechny ostatní muže, jen ne na Simona, je pro Natálii trpkým soustem. Simon se k sobě ani v náznaku nesnaží strhávat pozornost; jen tam stojí, stranou, poslouchá a podle toho, jak se tváří, byl na takové chování zvyklý.

Stát na okraji ženského zájmu.

A v Natálii to vyvolá vlnu lítosti.

Věděla totiž přesně proč tomu tak je.

Napadlo ji to už několikrát, ale alkohol vířící v hlavě zformoval její myšlenky do ostřejších a krutějších, než bylo třeba.

Simon nebyl příliš atraktivní. Byl sice vysoký a měl výraznou, hranatou čelist, ta však vystupovala vpřed víc než u kohokoli jiného, koho Natálie znala. Možná měl i ortodontickou vadu, protože když se usmál, spodní ret se mu přehrnul přes dolní zuby, jako by svou anatomií nestačil na to, aby se dostatečně protáhl. Ale ani tak nebyla Natálie schopná ukázat prstem na jeden rys, který by byl tím hlavním rušivým elementem – tenké rty a unavené, modré oči, světle hnědé, lehce zvlněné hnědé vlasy byly jako jednotlivosti normální, vlastně zcela běžné, ale poskládané dohromady měly do lichotivého vzhledu bohužel daleko.

Přesto být očitým svědkem toho, jak je pro Simona zřejmě naprosto běžné být ženami přehlížen, bylo pro Natálii bolestivější, než by kdy chtěla přiznat.

„Jdeme tancovat?“ zavýskne nadšeně Marika a zatahá ji za loket.

Natálie ji následuje.

Dunění basů cítí Natálie až v kostech. Na parketu je to cítit zpocenými těly, směsicí sladkých parfémů a svobodou. Ženy rozhazují vlasy, kroutí smyslně boky a muži je pozorují z pomyslných postranních čar. Ti odvážnější se posilnění alkoholem vydávají zkusit své štěstí a přidávají se k tanci.

Natálie se nechá unést rytmem devadesátkových hitů. A při Hungry Eyes od Erica Carmena se jí podaří nádherná věc – zapomenout na všechno. Průšvih v práci s požárním zabezpečením, mámu, pohřeb i Míru. Tančí, zpívá s ostatními, zavírá oči, což pravděpodobně není v takovém stupni opilosti dobrý nápad, a nechá melodii, aby ji kompletně pohltila.

Časové limbo, ve kterém se ocitne, je jedním z nejhezčích momentů, které v poslední době zažila. Existuje jen ona, parket a hudba, která jí prostupuje do každého kousku těla. Neonová diskotéková světla ji za zavřenými víčky vytvářejí vlastní barevný kaleidoskop. Na zem ji však zpět přivolají dlaně, které se jí váhavě ocitnou na bocích.

„Zatancujem?“

Natálie neodpoví a nechá Michala, nebo jak se vlastně jmenuje, aby se k ní zezadu přitiskl a následoval její pohyby.

Tančí tak písničku, možná dvě. Tělo na tělo, Michal jí něco vypráví a ona by dala všechno pro to, aby zmlkl.

A pak se jí jedním pohledem připomene ten jeden člověk, kvůli kterému sem dneska vlastně šla.

Nebyla to Hanka a její oslava. Popravdě, pro ni už měla týdny vymyšlenou výmluvu, proč dnes večer hodlala nedorazit.

Byl to někdo jiný.

Byl to Simon.

A vidět ho sedět u stolu, samotného, i když ve společnosti svých přátel a jejích kolegů a kolegyň, ji uvede do pohybu.

Michalovi neřekne nic, když se od něj v půlce refrénu odlepí a zamíří pryč z parketu.

Opilost a dehydratace z tance udělají s jejím mozkem své a společně ji neomylně ženou vpřed.

Dojde ke skupině, která se u stolu dobře baví, popadne láhev vody, ať už patří komukoliv, je jí to jedno, čí je, a celou ji vypije.

A pak se nadechne, vezme Simona za ruku a přede všemi se ho zeptá:

„Doprovodíš mě domů?“

A přesně tahle otázka zanechá veškeré osazenstvo, Simona nevyjímaje, v naprostém oněmění.

A Natálie se po celém večeru konečně stane někým, kdo má taky co říct.