DVOJAKÁ

KAPITOLA

DVANÁCT

Víc alkoholu, vzkáže jí tělo.

Natálie jeho požadavek nezpochybňuje a bez protestů ho vyslyší. Zapře se rukou do područky a malátně vstane z pohovky. Zakopne o hrbol na koberci, když míří zpátky pro lahev ginu, kterou zanechala opuštěnou na parapetu, a pak ji chytí ledabyle za hrdlo a odnese do kuchyně. Chodidly v černých silonkách při tom šoupe po zemi.

Měla by se cítit naštvaná, zklamaná, běsná, protože tím, co Míra udělal, když Simonovi jako naprosto cizímu člověku poslal natolik intimní záznam, porušil veškerou důvěru, která mezi milostnými partnery existuje. A Míra nejenom že video z jejího telefonu odeslal, on ho bez jejího vědomí pořídil.

Jak ho to sakra napadlo?

Žárlil na Simona tak moc, že si potřeboval vymezit teritorium?

On, který svou ženu podvádí se železnou pravidelností každý týden?

Natálie odšroubuje stříbrný uzávěr z lahve s myšlenkou svlažit si alkoholem krk, jestli to něčím tak suchým a hořkým jako gin jde.

„Naty, prosím vás, už nepijte…“ ozve se z obýváku prosebně.

Natálie se pousměje.

Vlastně ani neví, co ji pobavilo.

Možná uvědomění, že už se pravděpodobně sžila s vědomím, že si lidé kolem ní dělají co chtějí a ona jim to svou nečinností nepřímo dovoluje. Ochotně umožňuje dalším lidem, lidem jako je Míra, chovat se k ní jako k hybné figurce na šachovnici jejich životů, i když se zařekla, že něco podobného už nikdy nedopustí.

Proto přece odešla. Přerušení veškerých kontaktů s rodinou mělo zajistit, že se z ní stane nový člověk. Věděla s naprostou jistotou, do jakých vztahů už se nikdy nechce dostat a byla stoprocentně přesvědčená o podobě chyb, které už nebude opakovat.

A i přesto… se historie znovu opakuje. Utíkala, daleko, ale před ničím neutekla; i na místě vzdáleném dvě stě kilometrů od místa, které stále z jakési hloupé melancholie nazývala domovem, zůstala pořád stejnou ženou, lapená v dalším vztahu, který ji zraňuje.

Může si za všechno sama?

Má v sobě něco, co ostatní nutí se k ní chovat tímhle způsobem?

Natálie ví, že odpověď v alkoholu nenajde.

Ale i tak se ji tam pokusí vyhledat.

Prásk, prásk, prásk!

Jedno mrknutí, neopatrný pohyb a z poličky vypadnou tři sklenice, které se po dopadu rozprsknou po zemi jako ohňostroj. Střepy letí po zemi jako jednotlivé jiskry, do všech stran. Některé z nich dokloužou po dlaždicích až na druhou stranu místnosti, a na podlaze vytvoří třpytivý, skoro dekadentní obraz. Natálie na něj zůstane překvapeně hledět. Přes opilost není chvíli schopná pochopit, co se stalo.

„Naty, jste celá?!“ Než se stačí pohnout, do kuchyně vpadne Simon. Vběhne však do neznámého prostoru příliš rychle a než stačí nohy plně zastavit, narazí do ledničky. Ne příliš silně, ale dost natolik, aby se krabice s prázdnými konzervami, které leží na ledničce, chrastivě rozřinčely, a pár jich popadá na zem. Simon Natálii opilýma, unavenýma očima vyhledá a pak se za ní opatrně vydá přes kuchyň. Chytí ji za lokty, aby jí zabránil v pohybu, který pravděpodobně ani neměla v úmyslu.

„Opatrně, ať se nepořežete – pojďte, sedněte si tady.“

Natálie najednou sedí na kuchyňské lince, ani neví, jak se tam dostala, jestli se na ni posadila sama nebo jí Simon pomohl, a dívá se, jak Simon ve špatně osvětlené kuchyni vratce přešlapuje mezi střepy a snaží se udržet doširoka otevřené oči, aby žádný z nich nepřehlédl.

„Máte.. eh – lopatku a…?“ mumlá a snažně se pokouší vzpomenout, jak se jmenuje věc, která k ní patří.

„Smetáček?“ zasměje se Natálie a posune se na lince do rohu, aby mu umožnila přístup do jedné ze skříněk. „Tady, vedle koše.“

Simon se opatrně přesune ke skříňce, otevře ji a skoro do ní strčí hlavu, jako by mu všechen ten gin s tonikem narušil schopnost vidět na dálku a on se potřeboval dostat na bližší vzdálenost, aby očima našel, co potřebuje.

Natálie se směje, když se Simon podobným způsobem vrhne na zametání střepů. Klečí na šedých dlaždicích, nosem se skoro dotýká podlahy a s největším soustředěním, jakého je v jeho opilosti schopen, důkladně přesouvá rozbité sklo pomocí smetáčku na lopatku.

„Sakra, to je nějak moc střepů, ne?“ podotkne Simon překvapeně. „Co se rozbilo?“

„Skleničky. Tři,“ zahihňá se Natálie a zapře si patu o úchyt na šuplíku.

„Tři skleničky… tři skleničky,“ začne Simon zpívat a pokračuje v úklidu. Trpělivě zametá jeden kus podlahy po druhém a dává si pozor, aby nikde nezbyl ani střípek.

Natálii úsměv pomalu mizí z tváře, když ho pozoruje.

Přes obličej jí přeběhne stín.

„Tři skleničky… posloucháte Tři sestry?“ zajímá Simona.

„Ne. Nemám je ráda… a mají hnusný sexistický logo.“

Simon se zasměje. „Já od nich mám rád Mexiko… Strašlivý vedrooo, a můj mezek Pedrooo, klopýtá okolooo malého rančeee –“

„Kolikrát jste viděl to video?“ zeptá se Natálie.

Simon se zamyslí. „Písničku jsem slyšel snad milionkrát, ale video jsem neviděl ani jednou… Mexiko nemá vlastní hudební klip, nebo jo? Myslím, že to byly jen nějaký neoficiální záběry z vystoupení –“

„Já myslím to moje video,“ upřesní Natálie.

Simon celý ztuhne. Klečí tam v nepřirozené poloze, s rukou napřaženou vpřed, jako socha. Pak potřese hlavou a zarputile se vrátí k úklidu.

„Já – já jsem… se nedíval,“ řekne tiše do podlahy. Hlas se mu při posledním slově nervozitou otřese.

Simon neuměl lhát.

Ani trochu.

Natálie na něj shlíží z linky a v hrudníku jí při pohledu na něj začne kvést zvláštní emoce.

Lítost.

Jenže pokřivená. Propletená s něčím chladným a posměšným.

Bylo to znepokojivé, ale Natálie se tomu pocitu nechtěla věnovat.

„Ne?“ popíchne ho. Zní přitom najednou tak lhostejně, až to Simona donutí zvednout oči. Vidět ho tam, klečet na kolenou, s provinilým výrazem a těma jeho smutnýma, modrýma očima, jí zbaví veškerého logického uvažování.

Natálie si druhou nohu si opře o linku a zůstane tam před ním sedět s nohama doširoka rozevřenýma. Sukně, kterou na sobě má, není natolik volná, aby poskytla jakékoliv zakrytí, naopak, spíš se jí po stehnech vysune výš a plně odhalí nohy v černých nylonových silonkách.

Simonův pohled bezděky sklouzne mezi její nohy. Je vidět, že ví, že by měl uhnout očima, ale jen tam sedí, vstřebává výjev před sebou a přerývavě dýchá.

Natálie si zahákne nejdřív pravý a pak i levý palec pod lem silonek a pomalu se z nich vysvobodí. Silonky ledabyle odhodí stranou na kávovar, a pak si nohy znovu opře o linku ve vyzývavé poloze.

Zlomyslně se usměje, když vidí, s jak zlomeným a toužebným výrazem se na ni Simon dívá.

Když se Natálie začne hladit přes černé krajkové kalhotky, Simon zalapá po dechu.

„Nedíval…? Proč to vypadá, že jste díval… a častokrát, Simone?“

Simon klesne na paty, skoro jako by pod tíhou viny, co se mu objeví na tváři. Vydechne u toho její jméno. Způsobem, jakým ho vysloví, zní jako prosba a omluva dohromady.

Natálie se pohodlněji uvelebí na studené kuchyňské desce, kterou teď cítí na hýždích, a prsty zkoumavě přejede po látce kalhotek. Po zdobné krajce, jejich okrajích, švech sedu. Tělo se ji při tom plní potměšilou radostí.

Je jako herečka, hrající pro jednoho jediného diváka.

A ten očividně miluje, co se hraje.

„Kolikrát ses nade mnou udělal, Simone?“ zajímá se Natálie škodolibě.

Simonovi se z úst vydere ztrápené zasténání.

Když zahlédne, jak Natálie posune okraj kalhotek stranou a dvěma prsty do sebe pronikne, udělá po kolenou bezmyšlenkovitě malý pohyb vpřed.

Natálie cítí, jak silně vzrušená je. Není to však způsobeno dotyky, kterými se častuje.

Tím pravým důvodem je Simonův zoufalý výraz člověka, který má na dosah pokušení, které by neměl chtít.

Natálie se ještě chvíli dráždí, než mokré prsty vyndá a natáhne k Simonovi ruku.

„Honil sis nade mnou, že jo?“ Chce ho chytit za tričko a přitáhnout ho blíž, ale Simon se sám nakloní vpřed, jako by ten dotek potřeboval, a zkroušeně vtiskne svou tvář do její dlaně.

Pak mu z pusy vzejde přidušený vzlyk, když na souhlas přikývne.

Natálie se dívá na scénu před sebou a marně v sobě hledá empatickou duši, kterou vždycky byla. I když se ji kolikrát pro své dobro snažila potlačit, teď jí její naprostá absence zarazí. Jako pasivní divák vnímá, jak jí se hrudník plní emocemi jako plevelem, který tam nikdy nechtěla mít.

Přetrvával v ní vztek, na Míru, za to co udělal. Chladná a posměšná lítost k Simonovi, že tu před ní klečí jak nějaký zvrhlý úchyl, co se uspokojoval nad porno videem, ve kterém hrála hlavní roli a ani neměla ponětí, že vzniklo.

A tyhle pocity jako nit spojovala krutostí zkalená touha být někým, kdo má nad jiným člověkem konečně navrch.

Na obličeji se jí mihne vzteky zkřivený výraz, když chytne Simona za týl a hrubě si přitiskne jeho obličej mezi nohy.

Simonovy ruce okamžitě vystřelí vpřed a chytí ji za boky.

Natálie si podsadí pánev, odhrne stranou kalhotky a chytne Simona za vlasy. Zavře oči a ztratí se v rozkoši, která jí začne pomalu stravovat.

Nikdy se v intimní chvíli s žádným partnerem nechovala takhle agresivně a neomaleně. Je k Simonovi zbytečně hrubá a ví, že její dotyk pro něj nemůže být příjemný. Je jí to ale jedno, vztekle a ústy hlasitě oddychuje, zní spíš jako kdyby bojovala a ne přijímala orální sex.

Prudce zatáhne Simonovi za vlasy a donutí ho zvednout k ní oči.

Běžně mívá problém dosáhnout orgasmu, častokrát cítí, že je to jako snažit se dovézt zabrzděné auto do cíle. Ať se snaží přivolat sexuální napětí všemi možnými způsoby, fantaziemi, vzpomínkami, není schopná jimi rozhýbat a přiživit vzrušení natolik, aby kýženého cíle dosáhla.

Překážky, které má její tělo pokaždé postavené v cestě, jsou tam i dnes, nic se na nich nezměnilo. Jen síla, která ji právě teď žene k orgasmu, je natolik intenzivní, že žádná brzda ani překážka není schopná zastavit, co má přijít.

Natálie s hrůzou pozoruje myšlenky, které se jí objevují v hlavě a živí vzrušení v těle podobně intenzivně jako benzín oheň, když se s ním setká.

Honil si nad ní, nad jejím tělem, kolikrát vlastně… celou tu dobu, co se neviděli? Co včerejší noc, když přišel na hotel? Byl nadržený? Klečí tady, před ní, lízá ji s takovou zoufalou touhou ji potěšit, všimla by si někdy někoho jako je on? S nehezkým obličejem, tou vystouplou bradou, co na něm Karolína viděla, jak se s někým jako je on dala dohromady? Ona, která vždycky měla ty nejhezčí hajzly v kraji –

Co by asi tak její drahá sestřička řekla na to, kdyby ji teď viděla Simonem, jak jí to dělá pusou?

Natálie začne zhluboka dýchat a cítí, jak se nezadržitelně blíží k vrcholu. Vyděsí ji tempo, kterým k němu směřuje, takhle rychle orgasmu nikdy nedosáhla. Zapře se o rukama linku a mentálně se připraví na náraz.

V okenní tabuli periferně zahlédne svůj a Simonův odraz a ten vulgární obraz je to poslední, co přispěje ke koktejlu a ona pod Simonovým jazykem exploduje.

Zasáhne ji tak silný orgasmus, že na lince nadskočí a z plic se jí vydere skoro nelidský zvuk. Tělo se jí rytmicky stahuje v pulzujících křečích a vyjde z ní prudký proud tekutiny, kterým Simonovi potřísní obličej a tričko.

Podiví se nad tím, tohle se jí nikdy nestalo, ale víc už nad tím nepřemýšlí, protože na to nemá kapacitu. V ten moment je jí všechno jedno, na vlně dotepávající rozkoše jí jen ruka vystřelí mezi nohy a snaží se protáhnout slastný moment o něco déle.

Když se opar vášně rozestoupí a zůstanou jen oni dva, ve své obyčejné lidskosti, na Natálii i přes hlavu plnou alkoholu padne nesnesitelný pocit studu.

Neodkáže se Simonovi podívat do očí.

Nechce, aby on v těch jejích viděl, jak o něm před chvílí smýšlela.

Mlčky si stáhne sukni a Simona odsune chodidlem stranou.

Když slézá z linky, všimne si, že Simonovi z rozevřených džínů visí již částečně ochablý penis a ze dvířek skříňky stéká jeho sperma.

V Natálii se něco pohne. „Půjdu si lehnout, jo…?“ oznámí mu polohlasem a na vratkých nohách se kvapně odebere z kuchyně.