DVOJAKÁ

KAPITOLA

TŘINÁCT

Ve vzduchu jsou cítit bramboráky a acidofilní mléko. Natálie se posadí na posteli a rozhlédne se kolem sebe. Okno do zahrady u bytovky je otevřené a chladný jarní vzduch vanoucí dovnitř povlává s filmovými plakáty ledabyle připevněnými na zdi pouze za horní rohy.

Nejdřív se ze zdi zvedne Zac Efron. Chvíli se líně se vznáší ve vzduchu, a jakmile se přitiskne zpátky na zašlou tapetu, vystoupá do vzduchu Hannah Montana.

Vypadá divně takhle naplacato.

Jako divná karikatura sama sebe.

Natálie zabloudí očima k zemi. Není bosá, na nohou jí zářivou novotou svítí křiklavě růžové tenisky, které jí máma koupila k sedmým narozeninám. Blikaly jim paty ve tmě, když došlápla, a podrážky voněly jako jahody se smetanou. Ale jen do doby, než s nimi před školou vyšlápla psí lejno a po pýše hrdé majitelky ojedinělého módního kousku zbyl jen smutek, který se do ní otiskl jako smrad do podrážky.

Boty přestala nosit. Vzala si je jen z donucení, když na ni máma ráno před odchodem do školy v předsíni začala křičet, že stály osm stovek a nekupovala je, aby ležely v botníku.

Zamyšleně si tenisky prohlíží na pozadí zašlého koberce a už teď ví, že je to sen. Je přece dospělá, do těch bot už by se dávno nevešla.

Nemá důvod tady být obutá v teniskách, které dvacet let beztak hnijí někde na skládce.

Přesto je.

Všimne si, že Kájina postel na opačném konci pokoje zeje prázdnotou, umělohmotná peřina leží skopaná na matraci.

Už musí být vzhůru.

Natálie se zapře se do kolen a vstane. Projde pokojíčkem až ke shrnovacím dveřím, vezme za madlo a odsune je stranou.

Přivítá ji pohled na jarními paprsky zalitou kuchyni. Není v ní nikdo z rodičů, za rohovým stolem však sedí desetiletá Kájina. Z černého smaltovaného hrnce vybírá naběračkou čaj, s obočím svraštěným soustředěním ho rozlévá ho do hrnečků, kterých je plný stůl.

„Co děláš?“ zeptá se Natálie a váhavě usedne na židli naproti.

„Víš, že když tě pitvají, používají naběračku, aby ti z hrudníku vyndali krev? Hnus, co?“ pronese Kája, naběračkou zašermuje ve vzduchu, až se zbytek čaje z ní rozletí po kuchyni, a sama se té informaci zasměje.

Natálie očima sjede níž. Všimne si, že skrz vrchní díl pyžama Kájině prosakuje krev ve tvaru písmena ypsilon, vedoucí od ramen až k pupíku. S námahou polkne.

„Co děláš s tím čajem?“

„Co bych dělala? Nalévám, nevidíš? Chceš? Dej si,“ pokyne jí, jeden z hrnečků ji podá a očima vybídne, ať se napije.

Natálie zaváhá. Hodlá se napít, ale ne proto, že by měla žízeň. 

Chce Káje vyhovět.

Chce, ale nemůže. Hrneček pomalovaný makovými květy je prázdný.

I tak ho přenese k ústům a dělá, že polyká.

„Kde je táta?“ zeptá se, když hrneček položí na stůl mezi ostatní.

„Kde by byl, ve sklepě,“ odpoví Kája a protočí očima.

„Ve sklepě, jo, vlastně.“

„Co Míra?“

„Míra…?“

„No pan Miroslav přece,“ pronese Kájina sladce a povytáhne pobaveně obočí. „Ty nevíš, o kom mluvím?“

Jasně, že ví, ale jak se o něm dozvěděla Kája?

Jak by, tohle je sen. Nic z toho, co se děje, nemá dávat smysl.

Sny se neřídí žádnými pravidly.

Když se ale rozhlédne po kuchyni, vidí detaily, které ve spánku vidět nemá. Máminu pracovní halenu pověšenou na ramínku na garnýži, schnoucí nádobí na odkapní misce, zmražené maso na lince, že kterého teče růžová voda a kape na lino.

Máma vždycky v neděli vyndávala maso z mrazáku.

Musí být neděle.

„Vypadá jak táta za mlada,“ vyruší ji Kája z myšlenek jízlivě a naplní další z hrnečků. „Postava, oči, všechno. Nevšimla sis, že se mu vlasy nad čelem kroutí stejně jako tátovi? Jako když tě olízne kráva,“ zahihňá se. „Není trochu divný nechat na sebe lézt někoho takovýho?“

Natálie se narovná v zádech. Chce se ohradit, ale nakonec zůstane zticha, jako vždycky. V rodině Kolářových bylo třeba si dvakrát rozmyslet, jestli přeformulovat myšlenku do slov, nebo ne. Podnebí se doma měnilo rychleji než mraky na obloze, co bylo jednou považováno za vtipnou poznámku, podruhé roznítilo tátovy emoce jako zápalná šňůra. A protože neexistoval jasný vzorec, podle kterého by mohla spolehlivě rozklíčovat, zda se její slova zrovna setkají se smíchem nebo jí na tváři přistane otcova rozčilená dlaň, naučila se v pudu sebezáchovy nevyjadřovat své myšlenky vůbec.

Kája tohle neuměla. Pro její rozpustilou a bezstarostnou povahu bylo přirozené říct, na co pomyslela. Nechávání si názorů pro sebe bylo pro Káju složitým konceptem, který nedokázala uchopit. Nemálo se tak jako malá stávala hromosvodem tátova vzteku. S každou další schytanou ránou se měla naučit, že je lepší mít doma zavřenou pusu a klidit se otci z cesty, ale na to byla Kájina příliš zarputilá a tvrdohlavá. Křivdu z roků trvajícího křiku a bití v sobě nepotlačila jako její o deset minut starší sestra – přetavila ji v jedovaté a kousavé poznámky, které pak v těch nejméně vhodných chvílích házela tátovi do brunátného obličeje.

Jeho provokování si v pubertě oblíbila natolik, že ho s radostí pokaždé dovedla až na samou hranici příčetnosti, kdy v záchvatech nekontrolovatelné zuřivosti vzala za své polovina vybavení bytu.

Každá oděrka nebo prasklina nesla svůj vlastní příběh o tom, jak táta ztratil nervy.

Prázdný okenní rám dveří do kuchyně, který po čtvrtém vysklení nedostal novou tabuli.

Prolomená dvířka od kuchyňské linky, do kterých odletěl Dasty, když ho táta vzteky nakopnul.

Nebo bílé fleky v rohu na linu u ledničky, kdy na mámu ze žárlivosti vylil savo, když jí závozník dal červený zvadlý karafiát k svátku.

„Chceš bramboráky?“ navrhne najednou nadšeně Kája. Natálie přikývne, hrnečky ze stolu zmizí jako mávnutím proutku, a místo nich se na stole objeví tlusté bramborové placky, takové, jaké dělá jenom máma. Na povrchu křupavé a vevnitř ještě krapet syrové. Když ale Natálie jeden z bramboráků vezme do ruky, je rozmočený a v ústech chutná jako černý čaj s medem.

„Nedávej si je, bude tě bolet břicho,“ varuje ji Kája, ale sama je všechny bez skrupulí sní.

Prudce s sebou trhne a otevře oči.

Objeví se před ní potemnělá ložnice hradeckého bytu. Obloha za okny je zbarvená do tmavě fialova.

Svítá.

Natálie si protře oči a zadívá se do tmavého stropu. Byl to jen sen, zopakuje si, je doma, u sebe na bytě.

Byl to jen sen.

Ale než stačí dojít k úlevě, vzpomene si na Simona a všechno, co včera dělali.

Na všechno, co dělala ona.

Výčitky jí sevřou vnitřnosti jako ruka sevřená v pěst.

Je brzy ráno, pokud Simon neodešel v noci, s největší pravděpodobností je vedle v obývacím pokoji.

Do alkoholem rozostřených vzpomínek se jí vetře fotografie, kterou včera krátce zahlédla na ploše Simonova telefonu. On s Karolínou v zamilovaném objetí, zubící se do objektivu. Momentka zachycující život sestry, který neměla šanci znát.

Devatenáct let spolu trávily téměř každý den.

Nikoho neznala tak dobře jako ji.

A pak se mezi nimi vytvořila propast, která jejich životy rozetnula vedví a donutila je žít si životy po svém, bez té druhé po boku.

Kolik toho o své sestře nevěděla od doby, co se přestaly stýkat?

Natálie nohama vyklouzne z pod přikrývky a malátně se posadí na hranu postele. Obraz před očima se jí zhoupne a ze žaludku jí vystoupá do úst trocha žluči, kterou potupně spolkne.

Chce okamžitě spláchnout hořkost, která jí pokryla sliznice, ale jediná tekutina, kterou vidí, je voda ve skleničce na nočním stolku, která na něm, co si pamatovala, stála už hodně dlouho. Dokonce z ní jednou v noci slyšela pít Froda, ale její alkoholem zmučené tělo tuhle informaci nevyhodnotí jako natolik závažnou, aby ji nepřenesla k ústům a hladově nevypila.

Prázdnou sklenku položí zpět a dlouze vydechne ústy.

Pohled jí únavou padne do klína. Včera nevěnovala převlékání do pyžama jedinou myšlenku, ještě oblečená v černé saténové košili a koženkové sukni padla do peřin obličejem napřed a okamžitě usnula.

Zapře se lokty do kolen a rukama si vjede do vlasů.

Ví, že se bude muset svým včerejším rozhodnutím postavit čelem.

Ale nechce, bože, jak moc nechce.

Myšlenka, že se Simonem znovu potká tváří v tvář, v ní vyvolá vlnu úzkosti, která jí se jí uvnitř hrudníku vzedme jako rozbouřené moře. Hlavou se jí proženou matné vzpomínky na všechny kroky, které vedly k dnešnímu ránu. Řetězec událostí, který utkala dohromady přesně tak, aby je oba dovedly sem.

Jenže tady její představivost končila.

Neměla žádný plán. Žádná z myšlenek nevedla do rána, ve kterém bude sedět ve své ložnici, bude jí ze všeho toho ginu, který vypila, třeštit hlava, a každý nádech ji zaplní plíce pochybami, jestli čeho posílená alkoholem včera dosáhla, bylo to, co doopravdy chtěla.

Znovu uvidí ty smutné, světle modré oči mezi svými stehny, jak se k ní v přítmí kuchyně upírají.

Zatřese hlavou.

Než se stačí plně ponořit do spásné myšlenky, že by se mohla v ložnici zbaběle zamknout a přečkat do doby, kdy Simon sám odejde a vyhnout se tak nepříjemnému setkání, zvedne se a zamíří ke dveřím.

Nadechne se a po krátkém zaváhání je otevře.

Tichými kroky vstoupí do chodby a rozhlédne se.

Simonovy boty stále leží pod věšákem.

Srdce se jí v očekávání střetu nervozitou rozbuší.

Zběžně se upraví, když projde kolem svého odrazu v nástěnném zrcadle. Košili si zastrká zpět do sukně, kterou si v pase posune zipem na střed, koženka jí pod zpocenýma rukama dvakrát proklouzne. Uhladí si vlasy na temeni a přehodí si je přes rameno.

Když však vejde do obývacího pokoje, Simon v něm není a není ani v kuchyni. Natálie projde až k oknu, kde se zmateně zastaví. Nic z toho, co vidí, nenasvědčuje tomu, co se tu minulou noc odehrálo. Podlaha je čistá, nikde ani střep, plechovky jsou zpátky v krabici na ledničce.

Otočí se.

Jediné tiché memento připomínající včerejší příběh, jsou její černé silonky, úhledně složené na opěradle jídelní židle.

Natálie k nim pomalu přistoupí a zadívá se na ně. Představa, že je Simon po jejím odchodu držel v ruce, dal si práci s jejich –

„Dobré ráno,“ ozve se nejistě vedle ní. Natálie na místě úlekem poskočí, když se vedle ní zjeví Simonova vysoká postava.

Chce mu také popřát dobré ráno, ale hlas se jí u toho zadrhne v krku. Odkašle si, ale když se za sebe ohlédne, všimne si Froda, jak si spokojeně hoví v Simonově náruči a hlasitě přede.

„On se nenechá chovat dlouho, kousne,“ varuje ho nakonec místo pozdravu.

„To se mi ani nechce věřit,“ pousměje se Simon a pohladí Froda po hlavě a hřbetu. Kocour při tom slastně protáhne krk a zavře oči.

Natálie při té nereálné vidině stáhne pochybovačně obočí. „To je divný, kde je moje kočka? Tohle nemůže být moje kočka. Můj kocour by se rozhodně nenechal takhle dlouho –“

Frodo jako by si při jejích slovech uvědomil, že mu má takový způsob kontaktu vadit, a jeho packa rychlostí blesku vyletí k Simonově tváři a pleskne ho do tváře, až to mlaskne, a dlouze zasyčí. Simon překvapeně zamrká.

„Tady je,“ řekne pobaveně a předkloní se, aby kocoura přesunul blíže k podlaze. Ten se rozčileně vykroutí z jeho náručí, se vší ladností obézního britského modrého kocoura vyskáče po lince až na vrchní skříňku nad dřez a začne si tam vztekle čistit kožich, jako by celá mazlící záležitost, která před chvílí proběhla, byla hluboce pod jeho úroveň.

Mezi Natálií a Simonem se po jeho odchodu rozhostí nepříjemné ticho, když zůstanou stát v kuchyni bez ničeho, co by jim pomohlo navázat v konverzaci.

„Ahoj,“ vydechne Simon do ticha a skoro provinile se na ni usměje.

„Ahoj,“ odpoví mu neutrálně, ne chladně, ale přátelsky to také neznělo. Pohled na jeho úzké rty stočené do nervózního, nadějného pousmání v ní vyvolají touhu mu úsměv oplatit, vrátit mu ho, zlehčit a zjemnit celou tuhle situaci, ve které se ocitli, ale její tělo zůstane nečinně stát, hluché vůči příkazům, které mu mozek vysílá.

Simon se dívá z jednoho jejího oka do druhého a je vidět, že doufal v jinou reakci.

„Jaká byla noc?“ zeptá se ho.

„Jo… dobrý, trochu mě z toho pití bolí hlava,“ řekne zamyšleně a promne si zátylek. Natálii při pohledu na něj dojde, že mu v noci nedala polštář ani deku.

Zaplaví ji další vlna výčitek.

„A… ty?“ zajímá se váhavě Simon. Tykání je očividně něco, s čím má vůči její osobě problém, a nebo si není jistý, zda ho vůbec může použít.

„Gin teď nějakou dobu nechci ani vidět,“ odpoví.

Simon se zasměje. Natálie se nevydrží na jeho specifický úsměv dívat dlouho, a sklopí oči k zemi.

„To... to je krev?“ podiví se, když si všimne zaschlých tmavých skvrn na látce jeho kalhot.

„Jo, no… to nic není.“

„Jak nic není?“

„To jsem jenom –“

Natálie ustoupí stranou ze mdlého ranního světla, aby zranění nestínila, a skloní se. Látka Simonových džínů je na kolenou rozedřená a dolní polovina nohavic zmáčená zaschlou krví.

„To se mi nezdá jako nic,“ poznamená a zvedne k němu s tichou výtkou oči.

„Asi tam mám trochu skla,“ řekne nesměle po chvíli, když si společně prohlížejí jeho zakrvácené kalhoty. Poslední slovo spolkne, jako by nechtěl, aby ho slyšela. Natálie zamrká.

Znovu se na sebe mlčky podívají. Podle jeho doširoka otevřených očí je poznat, že se oběma v hlavě objevil stejný obraz.

„Hned jsem zpátky,“ zamumlá Natálie a rozhodným krokem vyrazí do koupelny a tvrdohlavě odmítne cítit horkost, která se tou jí vzpomínkou vehnala do tváří. Z kosmetického organizéru vyloví pinzetu, rychle ji opláchne horkou vodou, popadne ještě ručník a lékárničku a vrátí se za Simonem, který zůstal stát opuštěný v kuchyni jako školák před budovou školy prvního září. Nervózně si mne si švy kalhot v polovině stehen a nejistě těká očima mezi jejím obličejem a věcmi, co nese v rukou.

„To nic není, Naty, já si to pak doma – ošetřím – nemusíš –“ zkusí ještě naposled odmítnout pomoc, ale Natálie si před něj klekne s nabytým odhodláním ošetřit ho.

Nohavice jsou však úzké na to, aby mu je vyhrnula na stehna.

Jemně ho posune vzad, až se boky opře o kuchyňskou linku.

„Budou muset dolů,“ řekne mu tam někam nahoru, když zhodnotí situaci.

Když se nedočká odpovědi, zakloní hlavu, aby se mu podívala do tváře, a jejich oči se střetnou. Z napětí, které sálá ze jeho těla ve vlnách, pochopí, že i on cítí podobnost v jejich pozici s včerejší nocí, jen s tím rozdílem, že teď se karty obrátily.

Chvíli ani jeden nic nedělá, jen se na sebe beze slova dívají. Simon se pak mělce nadechne a ruce přesune k zapínání kalhot. Natáliiny oči pomalu sklouznou po jeho těle k poklopci, když ho otevře, a sleduje, jak si kalhoty nejistě stáhne z boků.

Když se objeví světle šedé boxerky s viditelným obrysem jeho přirození, v hlavě se jí ani nestačí rozvinout žádné myšlenky nebo vzpomínky, všechny je totiž přehluší zděšení, když se plně odhalí četné řezné rány na jeho kolenou. Na některých místech se látka k ránám přes noc přilepila, a i když se ji oba snaží od kůže opatrně oddělit, znovu se silně rozkrvácí.

Natálie rychle namočí ve ručník v teplé vodě a začne mu otírat krev z holení.

Snaží se tvářit klidně, ale s každým dalším pohledem na rozsah poranění je jí jasné, že tohle doma nevyřeší.

„Simone, musíme do nemocnice, je toho hrozně moc, tohle bude chtít i zašít,“ řekne mu s obavou a ukáže na čtyřcentimetrovou rozšklebenou ránu pod levým kolenem.

Simon jen souhlasně přikývne. „Jo, to asi jo.“